Může mi někdo laskavě vysvětlit, k čemu je kabel SCART? Rozhodně ne k tomu, aby pasoval do zástrčky. Zdá se mi, že jeho primární funkcí je vyviklat se a spadnout do kejdy starých špaget za televizí, na kterou nikdo nedosáhne.
Pokud ho člověk nějakým zázrakem znovu najde, ocitne se před problémem, jak ho zandat zpátky. Zapeklitý úkol, i kdyby měla televize jen jedinou zástrčku. Jenže dnešní zábavní megasystémy jich vzadu mají tři sta padesát.
Onehdy jsem si zavolal opraváře, a ten za televizí narazil na kolegu, kterého jsem si pozval před dvěma týdny. Chudák pořád zápasil s kabely v marné snaze vykouzlit na telce alespoň nějaký obraz.
Kdysi dávno jsem byl na elektroniku machr, ale dnes jsem už beznadějně ztracen. Takovou moderní televizi prostě normální člověk nenašteluje, a když se vám pokazí satelitní přijímač – jakože se pokazí, co patnáct minut – vlastnoručně ho nespravíte. Musíte zavolat nějaké slečně do Mumbaí, která vás přepojí na jinou slečnu ve Skotsku, která vám – a to si nedělám srandu – poradí, abyste vyjmuli dekódovací kartu, párkrát do ní klepli nehtem, a pak znovu zasunuli. Vy poslechnete a satelit stejně nefunguje. A tak musíte zavolat třetího opraváře, ať spojí síly s prvními dvěma, kteří pořád hledají správný SCART.
Doma mám satelit s plnou programovou palbou ve velkém obýváku, kde sleduju domácí kino. V malém obýváku mám pak satelit s ořezanou nabídkou, který je rozvedený do několika dalších místností. Nevím, jak přesně ty rozvody vypadají. Vím ale, že když na ovladači zmáčknu červené tlačítko, telefon v mé pracovně vydá zvláštní krkavý zvuk a přestane fungovat.
Přijde tedy telefonní opravář, vytáhne svůj sonický šroubovák, chvíli provádí nějakou černou magii, a pak odejde a já mám znovu funkční telefon. Ovšem totálně rozhašenou televizi. A když si nechám opravit televizi, pokazí se mi telefon.
Tentokrát ale bez krknutí.
Tentokrát – a to vážně nekecám – mi co tři minuty zazvoní, přesně jako hodinky. Ve dne v noci. Jak je to možné? Co je to za svět, kde televize volá telefonu 480 krát za den? A nikdo s tím nic nezmůže.
Moc bych si přál, aby to byla jen žertovná nadsázka. Jenže není. Jakmile člověk, který mi přišel opravit velký satelit ve velkém obýváku, odešel, spadl mi malý satelit ve všech ostatních místnostech. Jakmile odešel člověk, který mi opravil malý satelit, umřely mi všechny televize v prvním patře, a poté, co někdo spravil ty, začalo domácí kino ve velkém obýváku ukazovat jen modré a fialové pruhy. Zavolat dalšího opraváře nebylo jen tak, protože telefon v jednom kuse klábosil s televizí. Zkrátka si nepamatuji, jestli mi kdy fungovaly všechny televize a všechny telefony naráz.
Jo, málem jsem zapomněl – pro případ, že se nám pokazí velký satelit, jsme nedávno přihodili na pyramidu sestávající z DVD přehrávače, zesilovače, projektoru, PlayStationu a hi-fi ještě DVD rekordér. To dělá i fíkem šest dálkových ovladačů, přičemž každý z nich má alespoň dvacet tlačítek. Fajn. Ale když člověk pár z nich náhodou přisedne, nikdy už nezjistí, na kterých co zmáčkl a jak to napravit.
Může akorát bodat prstem naslepo, procházet rozličná menu a podmenu, až se nakonec v elektronickém bludišti dočista ztratí a nezbude mu, než znovu zavolat opraváře, který už přijede minimálně v Maybachu.
Nebo si vezměte naši kuchyň. Není to tak dávno, kdy to byla prostá místnost vybavená prostým náčiním. Hrnce. Dřez. Příbory. Sporák. Věci, se kterými by si poradil i pračlověk z jeskyně.
To už ale neplatí. Dnes nám kuchyň slouží coby nabíjecí místnost. Doslova přetéká nabíječkami na několik GameBoyů, na všechny naše mobily, digitální foťáky a rozmanité kuchyňské spotřebiče, které ani nepotřebujeme, ani nepoužíváme. Nedávno jsem tam zavítal a napočítal celkem osmatřicet nabíječek – osmatřicet! A všechny jsou tak navzájem propletené, že už není poznat, která patří k čemu. Onehdy jsem chtěl vdechnout i trochu života svému umírajícímu mobilu a hodinu jej marně pěchoval do nabíjecí kolébky od foťáku, který jsme ztratili před třemi lety.
Cekal jsem, že alespoň ve své pracovně si usnadním život, když si pořídím bezdrátový internet a bezdrátovou klávesnici. Zlaté oči. Mám tam třiadvacet spotřebičů, které potřebují třiadvacet zásuvek a každý z nich musí být navíc propojený se všemi ostatními. To je 520 elektrických šňůr, což při průměrné délce 2 metry dělá celkem kilometr zauzlené kabeláže.
A jelikož ani mé kancelářské vybavení nikdy nefunguje pořádně, usedal jsem minulý týden do nového Mercedesu třídy S se studeným potem na čele.
Jako malý příklad si uveďme třeba sedadlo řidiče. S tím lze elektricky pohybovat nahoru a dolů, lze je nahřát trošku, středně nebo hodně. Řidič si může také přizpůsobit tvar sedadla pod stehny, tvar opěradla za dolní částí zad, za horní částí zad, za oním kouskem zad uprostřed, za lopatkami, za krkem a za hlavou. Moment, ještě jsem neskončil. Můžete si zvolit, jak pevně vás bude svírat boční vedení, a jako zlatý hřeb i typ masáže při jízdě. Pomalu a něžně. Pomalu a energicky. Rychle a něžně nebo bangkocký speciál – rychle a energicky.
Takže si vyberete program a tlakové podušky uvnitř se nafouknou, vyfouknou a začnou se svíjet, jako by sedadlo bylo vycpané nahými Thajkami tančícími lambadu. Bylo to moc fajn. Zkuste si ale představit, kolik kabeláže je na něco takového potřeba. A pak to vynásobte dvěma, protože přesně totéž má k dispozici i spolujezdec.
A to je jen začátek, protože dál následuje infračervená kamera, která civí do tmy daleko mimo dosah běžných reflektorů, načež vám promítá obraz: na monitor na palubní desce. Bohužel nefunguje, když auto stojí. Mercedes to zdůvodňuje tím, že infračervený paprsek by vám mohl poškodit zrak, kdybyste do něj zírali příliš dlouho, ale to je pitomost. Mercedes spíš nechce, aby kameru zneužívali šmíráci.
Ačkoli šmírák by si v novém „Esku“ na svou úchylku nejspíš ani nevzpomněl, jelikož jde o první auto na světě, které umí přijímat digitální televizi. Takže můžete sledovat porno. Jakéhokoli druhu.
Televize ovšem zase nefunguje za jízdy, což nepotěší. Nechápu proč. S „Eskem“ je totiž jakákoli dopravní nehoda prakticky vyloučena. Senzory v mřížce chladiče si všimnou, že auto před vámi brzdí, a zabrzdí i vás. Ale zase ne tak prudce, aby se vám auto za vámi nabořilo do kufru.
Tahle funkce mi přišla náramně vhod, zvlášť v dopravních zácpách. Nemusel jsem se dívat před sebe, a měl jsem tak čas na hraní s ostatními vychytávkami jako hlasově ovládaná navigace, která ví, kde jsou zácpy, domácí kino (nežertuji) nebo telefon. Nekonečné kombinace vnitřního osvětlení. A samozřejmě palubní počítač. Na tom jsem dokonce spustil i slideshow snímků z mého foťáku.
Když k tomu všemu připočítáte dráty související s motorem a s počítačem řízeným pružením a kabely, které vypínají telku za jízdy, dostanete celkem 1 970 metrů kabeláže. A víte, co je na tom nejhorší? Všechno funguje. Když jsem zapnul blinkr, nerozezvonil se mi telefon. Když jsem spustil masáž, infračervená kamera mi nevypálila můj šmírácký zrak.
Napadlo mě, že bych zavolal do Mercedesu, jestli by mi neposlali někoho spravit elektroniku doma.
A co vy? Chcete-li si pořídit dosud nejfamóznější kus technologie, jaký kdy kdo napěchoval mezi čtyři kola, nemáte jinou volbu než třídu S.
V kolonce „Výbava“ ovšem musíte zaškrtnout všechny možnosti.
Možná byste ale nejprve chtěli vědět, jak se Esko vůbec řídí. Inu, mně přišlo naprosto bezchybné, ale jistý si nejsem. Není bohužel snadné všímat si spotřeby nebo ovládání, když kolem vás frčí svět v infračervené a imaginární Vietnamky vám masírují kostrč kojeneckým olejíčkem.
2. dubna 2006
Z knihy: Jeremy Clarkson – Na plný plyn
