Před pár týdny se můj kolega z novin A. A. Gill omluvil národu za hlášku, že Omán leží na kraji Sahary. Načež vynadal všem, kdo měli tu drzost a na ten omyl jej upozornili. Dopisům, v nichž se píše, že něco zmrvil, se jen směje do očí.
Já ne. Když já si přečtu, že jsem se dopustil faktické hrubky, ze všeho nejdřív se rozzuřím do běla. Pak se mnou chvíli lomcuje spravedlivé rozhořčení. A nakonec, až mi zchladne krev, se mne zmocní nový pocit – provinilost. Zahanbení tak hluboké, že mám chuť přetáhnout si sako přes hlavu a schovat se pod nábytek.
Každý týden přicházím do redakce s hřebínkem hrdě vztyčeným, takže mě pak hezky pleskne přes ucho, když někdo podotkne, že jsem si neověřil fakta. Jako by se člověk přistihl, že si pyšně vykračuje po ulici s mokrou skvrnou v rozkroku.
Něco podobného se mi přihodilo poté, co jsem nedávno napsal, že Mercedes SL má vzduchové pružení. Jistý pan Khušal Chán mi napsal, že kecám. Měl samozřejmě pravdu. Jenže kdybych napsal, že Mercedes SL používá elektrohydrauliku, znělo by to nudně. A já budu raději kecat, než nudit.
Protože když se to vezme kolem a kolem, tak když já spáchám chybu, zvlášť úmyslnou, svět se točí dál.
Omyly jsou vůbec zvláštní fenomén. Když například udělá chybu televizní moderátor či hlasatel v přímém přenosu, týden pak obráží zábavné pořady a pobírá honoráře. Když ale udělá chybu chirurg na sále, rozhodně ji pak nevysílají na Silvestra ve zpomaleném záběru a uvaděč nehuláká: „A teď sledujte, lidičky, jak sebou začne pacient cukat.“
Tak či onak jsem po výše zmíněném čtenářově pokárání přestal elektrohydraulice či oleopneumatice říkat „vzduchové pružení“.
Jsme totiž lidé, a jako takoví se učíme z vlastních chyb. A nejen my, z chyb se učí i zvířata. Dejte kryse vybrat mezi dvěma tunýlky – jedním, který vede k sýru, a druhým, který vede k elektrickému šoku – a hlodavec si nakonec zapamatuje ten správný. Peugeot ovšem podobný důvtip zjevně postrádá.
Když jsem začal psát o autech, byl model 205 GTI víceméně králem silnic. S Golfem to tenkrát jelo z kopce, a tak spousta řidičů přešla ke skvělému francouzskému éru. Peugeot se doslova přes noc proměnil z výrobce nezničitelných taxíků pro západoafrické trhy na výrobce auta, které bylo v Británii zlatých osmdesátých let nezbytným doplňkem životního stylu, stejně jako účes á la Diana nebo nesmyslný džob ve finančním sektoru.
Francouzská firma se vezla na vlně úspěchu a chrlila jeden hit za druhým. Nejprve senzační Čtyřistašestku s náhonem na všechna kola, která se jmenovala po kulometu (nejmenovala, užil jsem nadsázky) a taky tak zněla. A pak drobnou 106 GTI, se kterou jsem zažil jednu z nejpamátnějších jízd svého života. Na plný výkon z Carcassonne přes Pyreneje. Parádní krajina. Parádní auto.
Jenže pak Peugeot udělal chybu. Rozhodl se, že parádní auta u něj mají utrum. Tento krok vyvrcholil zrodem Sestsetsedmičky, bezpochyby nejnudnějšího a nejmdlejšího vozidla v dějinách mechanizované přepravy. Kdyby se aspoň Peugeot vrátil ke kořenům a začal znovu s jednoduchými, trvanlivými auty vhodnými do prostých, náročných podmínek západní Afriky. Jenže on zkrátka úplně rezignoval. Jako by The Who vydali desku, kterou by celou odbroukali.
Motoristická veřejnost čekala, že po tak velkolepém přehmatu se s dalšími modely zajisté vytáhne, byla to však marná naděje. Prohlídka současného katalogu Peugeotu připomíná prohlídku ponožek expremiéra Johna Majora. Nuda, fádnost a šeď a nic, co by člověk chtěl třeba zadarmo.
Stosedmička je Toyota, Tísicsedmička je špatný vtip, Třistasedmička je nápadná asi jako člověk zařazený do programu ochrany svědků, Čtyřistasedmičku byste si koupili, snad jen kdybyste zapomněli, že už jednu máte, a Osmsetsedmička by byla nejohavnější auto všech dob, nebýt Sestsetsedmičky. S recenzemi na tahle auta už se ani nenamáhám, ježto si nedokážu představit, kdo by je četl. Ať už člověk hledá vzrušení, robustnost, praktičnost, designérskou originalitu, hospodárnost, rychlost, kvalitu nebo třeba jen kus plechu a čtyři kola, pořídí lépe jinde.
Jenže pak přišlo na svět 407 kupé a já si pomyslel – ha! Konečně Peugeot, kterého by někdo mohl chtít. Na trhu jsou totiž k mání jen drahá kupéčka od BMW a Mercedesu, a pak už skoro nic. Honda skoncovala s Přelude. Toyota se chystá pohřbít Celicu. Opel se nikdy nezmohl na novou Calibru a Ford prodal ministru zahraničí Cougara, načež ho utnul taky.
Co nám tedy zbývá? Máme tady Mazdu RX-8, která je docela fajn, pokud vám nevadí, že do ní lijete víc oleje než benzínu. A toť vše. Chvála pánu, pomyslel jsem si, Peugeot se konečně probudil. Zmerčil mezeru na trhu. Čtyřistasedmička kupé bude excelentní.
Peugeot mě však záhy vyvedl z omylu. Prvním zádrhelem byla cena. Verze GT HDi V6, kterou jsem řídil, stála nekřesťanských 30 900 liber, a to měli Francouzi ještě tu bezostyšnou drzost přirazit si 350 liber za metalízu. To znamená, že tohle kupé stojí stejně jako BMW 330 nebo Porsche Boxster. A že je o obludných 8 000 liber dražší než Mazda RX-8. Za takové prachy by mělo lítat, pomyslel jsem si.
Nelítalo. Vzdálenost mezi předními koly a maskou chladiče činí asi deset metrů (zase přeháním), takže Čtyřistasedmička vypadá jako mravenečník, kterému ze zadku čouhá Peugeot. To je určitě neobvyklý designérský tah, nejsem si ale jist, zda se ujme.
Uvnitř je to ještě horší. Interiér je zoufale nevýrazný. Nabízí samozřejmě spoustu hejblátek a prostoru, ale ničím vás nenadchne. A totéž platí, když sešlápnete plyn.
Jo, velký diesel má kroutivou sílu jako hrom, jenže ta mě neuchvátí. Kroutivou sílu má i vyrovnaný ragbyový mlýn. Zevnitř se ozývá chrochtání a supění, ale na pohled se nic moc neděje. A tak 407 působí trochu lenivě, jako by nechtěla ukázat, co v ní opravdu je.
Možná ani nemůže. Váží totiž nezanedbatelné 2 tuny. Proč, to zjistíte, jakmile otevřete dveře. Jsou tak tlusté, že mě napadlo, jestli je nevyřezali z Michaela Moora.
Abych se nadobro přesvědčil, že mi něco neuniklo, navštívil jsem webo- vé stránky Peugeotu a zkusil najít záběry 407 v akci. Vyskočilo mi, že se nejprve musím zaregistrovat – zřejmě aby mi pak mohli posílat spam na zvětšení penisu – a teprve pak získám přístup k exkluzivnímu materiálu, jako jsou videa a, věřte nebo ne, rozhovor s produktovým manažerem.
Proč bych to u všech všudy dělal? Kdo by dobrovolně dával velké korporaci všanc své osobní údaje, jen aby si poslechl středního manažera a jeho středněmanažerské kydy? Leda nějaký chovanec, ačkoli člověk by musel být solidní blázen, aby si koupil tohle auto.
Je sice mimořádně pohodlné a jezdí velmi hladce, ale to je jako mít v ruce dva kluky a jinak samé nízké kříže. Člověk stejně prohraje.
Tudíž se obávám, že Peugeot nepřišel se Čtyřistasedmičkou kupé, protože zmerčil mezeru na trhu. Podezřívám jej, že s ní přišel, protože zkrátka kupéčka 2+2 dělá odjakživa. A nechce se mu přestat.
26. února 2006
Z knihy: Jeremy Clarkson – Na plný plyn
